ATELIER BENEŠ

Ing.arch. Ondřej Beneš, Ph.D., Sochařská 12, 170 00 Praha 7 - Letná

+420 777 819 788, mail@ondrejbenes.cz

neděle 21. června 2015

Prezentace

Seriózní titul je již - zdá se - vyprodán. K dostání již pouze v elektronické podobě. 


A ještě malý fragment z dalších publikací:


http://bydleni.idnes.cz/nejlepsi-rodinne-domy-0u6-/architektura.aspx?c=A151003_190703_architektura_rez

https://www.kosmas.cz/knihy/200111/czech-houses-ceske-domy/

Zde můj nezkrácený text do publikace CZECH HOUSES  -vzhledem k tomu, že publikace je v angličtině, bude možná pro českého čtenáře lepší, pokud si ho přečtou v originále:

1. V oborech architektury a urbanismu představuje individuální bydlení, jakými jsou rodinné domy, vily, rezidence, rekreační objekty nebo usedlosti, významný segment.  Z  kvality a způsobu realizace - této jedné z nejstarších architektonických úloh - lze usuzovat na „stav společnosti“. Bydlení představuje jednu ze základních potřeb člověka; to, co na první pohled působí zcela samozřejmě, je součástí proměn kultury a civilizačního vývoje a tím i možností, které otevírají nové stavební technologie.  Mezi válkami byla architektura v Československu plnohodnotnou součástí nejprogresivnějšího architektonického dění – a takové výjimečné realizace jakými byly vila Tugendhat od Miese van der Rohe v Brně , Müllerova vila od Adolfa Loose v Praze, patří k uznávaným vrcholům evropské architektury.  Po roce 1948 s „vrchnostensky“ prodiktovaným „socialistickým realismem“ se tato vazba počíná ztrácet.  S bruselským pavilonem (1958) a návratem k „autentické architektuře“ se v šedesátých letech se znovu pootevíraly cesty k mimořádným realizacím, vlnu vzestupu prožívala i výstavba rodinných domů.  V následujících desítiletích, sedmdesátých i osmdesátých létech, zejména v létech tzv. normalizace, se do státem nepodporované individuální výstavby promítá ztráta perspektiv.  Seberealizace, která byla často zmarněna ve vlastní profesi, nalézá vyjádření ve výstavbě rodinných domů „svépomocí“ - v tomto kontextu šlo svým způsobem o „vnitřní emigraci“. Zásadní zlom je spjat s rokem 1989. Končí centrálně plánované hospodářství s do značné míry neefektivní výrobou, těžkým průmyslem a potlačenou individuální bytovou výstavbou a prosazuje se tržní hospodářství. Nastupuje „společnost masové spotřeby,“ občanská, demokratická společnost, kterou provází nárůst individualismu. V devadesátých létech s „privatizací“ -  překotnou změnou vlastnických vztahů, se vytváří nová sociologie společnosti, která se promítne do vztahu architekt – klient a vřadí se nový mezičlánek - developer .                                                                                                                                                                       
Tím chceme říci: do jedinečného segmentu rodinných  domů se vepisují a petrifikují „velké i malé“ změny ve společnosti, jak seismické sociální změny, které přinesl rok 1989, tak proměny na  úrovni potřeb, zájmů a aspirací individua. Právě segment rodinných domů, vil, rezidencí prožívající mimořádný vzestup se stává jedním z nejzřetelnějších ukazatelů toho, kolik sil, talentů bylo v období 
před rokem 1989 potlačeno a promarněno.                                                                                                                           

2. Pro zachycení a deskripci mimořádné dynamiky tohoto segmentu po roce 1989 můžeme použít ty nejobecnější úvahy o dlouhodobém směřování české architektury, tak je vyslovil kunsthistorik R. Švácha v tezích o „přísnosti“ české architektury, vedoucí až do konce devatenáctého století k zakladateli české moderny Jana Kotěrovi.
Při posuzování výstavby rodinných domů můžeme uplatnit regionální hledisko, kdy vedle oblasti Prahy snadno identifikjeme silná regionální centra s významnými tradicemi výstavby rodinných domů, jakými byly a jsou Liberec, Brno, Olomouc, Zlín, Ostravsko a poukázat na realizace v oblastech lázní (vily a rezidence v Karlových Varech, Mariánských Lázních,  a d.),  Šumavy, Slezka atd. – kde se nachází a vysoce cení zasazení do přírodního kontextu. Neméně zajímavé je vysledování, jak se některá města vyrovnala s překotnými politickými a ekonomickými změnami a začala zhodnocovat svoji tradici jak v občanské, tak následně v kvalitní výstavbě rodinných domů (například Litomyšl, kde řečeno metaforou, „národní obrození ještě neskončilo…“ ,  ve které je obsažena hrdost a aspirace města v nových podmínkách po listopadu 1989) a zejména kde se dařilo a daří odolat satelitní  výstavbě rodinných domů/sídel  v pseudostylu  „podnikatelského baroka.“ V  segmentu rodinných domů vyčteme rovněž napětí mezi kulturou a technikou, které na konci pozdní moderny prochází celou architekturou; stavby, které řeší ekologické téma s nejvyšší možnou radikálností (tradiční a přírodní materiály, místní zdroje, obnovitelnost a recyklace, co nejmenší narušení přírody atd.) a na druhém pólu tzv. smart domy. Mezi těmito póly se realizuje celá škála možností a směřování – k nízkoenergetickým domům, k domům cíleně zhodnocujícím zkušenosti akumulované generacemi příslušného regionu, k prostému, zdánlivě jednoduchému stavění, které je výsledkem  radikálně  promyšleného vzájemně provázaného řešení půdorysu, konstrukce a konceptu provozu domu atd. Neméně zajímavými tématy jsou rozvolnění tradiční typologie rodinného domu (které se promítá do půdorysu, do   interiéru i exteriéru), „žánrové stavění“, objevení se minimalistických obytných  boxů – kontejnerů atd.  Rozsah inovativních přístupů z hlediska použitých technologií, naplňování účelu, řešení půdorysu, interiéru a exteriéru, způsobů jakým se respektuje urbánní nebo přírodní kontext je, zdá se, nezměrný. V konečné instanci je za výsledkem, tak jak tomu bylo v celé dosavadní historii, osobnost architekta. Máme v České republice architekty a realizace, které obstojí ve srovnání s mezinárodní scénou?

3. I v  posledních dvou desetiletích se architekti i urbanisté v České republice nadále vyrovnávají se světovými trendy. V porovnání s minulostí, je dnes v době „velmi pozdní moderny“, situace daleko komplikovanější a nepřehlednější. Velké ideje a myšlenky moderny – a jejich nepřehlédnutelným a cenným produktem byl i český funkcionalismus - jsou  buď realizované, spotřebované, banalizované anebo zprofanované (srv. paneláková sídliště), vyprázdněné. Navíc obrovské množství informací je dostupné na kliknutí myší u PC, ale o to více postrádáme smysluplný klíč k jejich uchopení. Při navrhování ale vyžadujeme – ještě více grafů, ještě více vizualizací, ještě více zážitků... Do práce architekta nadále a často překvapivě vstupuje „úřad“, vlastnosti nových materiálů i možnosti obsažené v tzv. parametrickém navrhování. V neklidné „rozjitřené kultuře“ na přelomu XX. a XXI . století narůstá význam jak individuálního bydlení, tak veřejného prostoru. Po rehabilitaci rodinných sídel po roce 1989 přichází na pořad dne rehabilitace veřejného prostoru. Domov, dům, krajina, region  se stává místem, kde se odehrává obnova, regenerace, oproštění a uvědomění si podstatných východisek. „Veřejný prostor“ jako komunikativní prostor par exellence, se stává  místem utváření neformálních, přirozených vztahů a kontaktů. Individuální bydlení vytváří k tomuto „veřejnému prostoru“ potřebný smysluplný protipól. Takto lze asi nejlépe rozumět významu individuálního rodinného bydlení – ne ve smyslu předhánění se v náročnosti architektonického a materiálového řešení, ale ve smyslu zakotvení  a  zhodnocování tradice, vazby na místo, krajinu, region, zemi.


                                                                                                                                                              
Tato publikace vědomě přináší pozoruhodné až obdivuhodné realizace, inovativní řešení, která jsou menšinou v záplavě banální produkce. Na fotografiích zachycené a popsané rodinné domy, vily a rezidence tedy nepředstavují mainstream, ale jsou nesmírně významné. Představují realizace, kde se prosadil architekt – vyšel vstříc představám klienta, naplnil nezbytné požadavky, které má splňovat stavba (účelnost, ekonomie provozu, opravitelnost atd.), respektoval kontext místa realizace – výsledkem je kvalitní stavba, která se stala architekturou.                                                                                                                                               
Na x představených realizací se můžeme dívat jako svým způsobem klasiku – v těchto rodinných domech se představuje architektura trvalé hodnoty. Položili jsme otázku - máme v České republice architekty a realizace, které obstojí ve srovnání s mezinárodní scénou? Má produkce rodinných domů, vil a rezidencí v České republice vlastnosti, rysy, které zaujmou a přináší i z vnějšího pohledu -  z pohledu zahraničního pozorovatele nepřehlédnutelné kvality? Pečlivě provedený reprezentativní výběr staveb a bohatá fotodokumentace vybízí čtenáře k tomu, aby si na tyto otázky odpovídal nejprve sám a aktivně se pokoušel spoluutvářet architektonický diskurs - případně svůj úsudek sdělil autorovi této publikace. 

Žádné komentáře:

Okomentovat