ATELIER BENEŠ

Doc. ing. arch. Ondřej Beneš, Ph.D., Sochařská 12, 170 00 Praha 7 - Letná

+420 777 819 788, mail@ondrejbenes.cz

sobota 24. října 2020

Satelit 03

 http://www.earch.cz/cs/revue/vychazi-kniha-99-domu-3-predstavuje-nejlepsi-rodinne-domy-postavene-za-poslednich-sest-let 

Podklad pro recenzi

Dlouhodobá a systematická práce Jano Stempela a jeho týmu v oblasti rodinných domů je pozoruhodná. Nejen že je navrhuje, ale má potřebu zasvěcovat do této problematiky všechny kolem sebe. Požadavek na celkovou kvalitu a posouvání všeobecného vnímání této typologie je u něj před osobní potřebou prezentovat pouze „své“ domy. Díky osobním kontaktům na architekty mnoha zemí (Slovenska, kde vyrůstal, Maďarska kde probíhala jeho vysokoškolská studia i Čech kde desítky let rozvíjí svou profesní praxi) má dokonalý přehled o všem nejlepším kde se co odehrává.  Máme tak před sebou už třetí pokračování výběru toho nejlepšího co bylo u nás v oblasti rodinných domů a rezidenčního bydlení vykonáno.  

Rádi si na půdorysu této publikace ověřujeme, že česká architektonická produkce je velmi rozmanitá a že bychom asi jen velmi těžko nacházeli nějakou spojující linii, hlavní téma k řešení. K tomu bylo ostatně napsáno a diskutováno již mnohé (xxxx). I zde najdeme objekty jemně minimalistické takřka za okrajem našeho zájmu, stejně jako rozlehlé rezidence velmi citlivě a náročně zasazené do krajinného nebo kulturního rámce.

V každém případě při listování oblíbenými zahraničními publikacemi docházíme k závěru, že je vlastně velmi obtížné rozlišovat mezi stavbami realizovanými u nás, nebo kdekoli v zahraničí. To je právě také jeden ze silných motivů vedoucích ke vzniku těchto publikací – už nám prostě nepřijde divné, že jsme suverénně srovnatelní s produkcí na geopolitickém západě.

Můžeme si tak i pomalu začít klást otázky přesahu tvorby rodinných domů do celkového uspořádání našeho kompletního vystavěného prostředí, hledat vazby na ostatní typologie nebo procesy územního, regionálního plánování.  Srovnávat kořeny vedoucí ke kvalitě stavební produkce u nás a za hrnicemi. Pokud je boom individuálního bydlení na geopolitickém západě chápán jako jeden z průjevů poválečného budování a většinou ty země, kde se ho podařilo „zvládnout“, začlenit ho do širšího konceptu celkového rozvoje (za všechny uveďme alespoň Holandsko, Dánsko) a transformovat ho do celkového progresivního přístupu, tyto země z takto vykonaného založení těží dodnes.

V devadesátých letech byl u nás požadavek na individuální bydlení uspokojován souběžně s podrýváním autorit územně plánovacích procesů s odkazy na nevhodnosti socialistického centrálního plánování. Už v té době se ale architekti velmi dobře orientovali v soudobých tendencích a trendech (jmenujeme alespoň tzv. Generel Vltavy, D.A.studia, který je doceňován až posledních letech). Volnost devadesátých let sice uvolnila obrovskou spoustu energie, ale její následky velmi negativně vnímáme takřka kdykoliv se přibližujeme byť i k menšímu městu, obci. Bez ohledu na hodnoty krajiny jsou dle movitosti obyvatel obstoupeny rozlehlými satelity, obchodními centry, logistickými halami. 0

Mnohým je už dnes jasné, že „to se samo nespraví“. Pokud od sedmdesátých let vnímáme zlom v kvalitě architektonické a urbanistické produkce, zapříčiněný zejména nástupem „prověřených kádrů“ na důležité rozhodovací posty, devadesátá léta v tomto ohledu můžeme vnímat daleko spíše jako pokračovatele, než návratem k utopicky a romanticky vnímanému meziválečnému „normálu“.

Pokud tedy u nás bujnou stavební expanzi neprovázala už od počátku adekvátní rozvaha přesahující otázky majetkové (zhodnocování pole jejich změnou na stavební parcely), zvykli jsme si věřit tomu, že se ke komplexní kvalitě dostaneme z druhé strany – že si individuální výstavba „vynutí“ budování doprovodných a nezbytných občanských a společenských funkcí. Určitě, na mnoha místech se to podařilo, nikdy to ale není práce, která „vznikne sama“.

Pokud bychom chtěli navázat na tradici, která dala vzniknout ve Stuttgat Wiessenhof , nebo u nás Babu, jedná se většinou o to nejnáročnější a nejexkluzivnější bydlení. Místa jako Vonoklasy jsou toho dokladem. Daleko spíše u nás vznikají uzavřené rezidenční lokality – pod ostrahou. Mohou zahrnovat řadové domky stejně jako individuální bydlení. Případy, kdy je celkovému rozvoji a začleňování do krajiny byla věnována stejná pozornost, jako vlastnímu návrhu a realizaci domu jsou ale už dnes naštěstí daleko častější.

O tom, že „skládačku“ požadavků klienta na prostorové a funkční uspořádání jsou architekti schopni vyhovět, a způsobem mimořádným dokládá právě tato kniha. Obdobně je v možnostech a potenciálu architektů koncipovat a tvořit i daleko širší souvislosti – celé čtvrtě, města. Ale tato činnost obsahuje daleko širší úsilí vedoucí většinou k zavedení pozic obecních nebo městských architektů, kde obdobným způsobem – ale s úplně jinými proměnnými – převádějí své aspirace kompletní tvorby vystavěného prostředí do života. Výsledky takovýchto aktivit většinou nejsou tak jednoduše zachytitelné jako na snímcích v této knize, ale většinu z v této knize uvedených staveb provází nějaký silný příběh stojící v zárodku jejího vzniku, ozřejmující začlenění do místa, lokality.  

Stojíme dnes ale před výzvami, které nás dříve či později donutí radikálně přehodnocovat naše zažité stereotypy a normy, způsoby jak vnímáme a používáme prostředí ve kterém jsme se zvykli pohybovat a brát ho jako svůj samozřejmý „domov“. Tento „domov“ bude za několik let, desetiletí od toho dnešního po fyzické stránce zcela něco jiného, změnu budeme vnímat obdobně jako zlom v prostorovém chápání Mostecké pánevní oblasti na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ale po prožitkové, psychické stránce na něj budeme mít úplně stejné nároky jaké máme dnes. Jak ale při vzdorování klimatickým změnám, budování šedozelenomodré infrastruktury, čelení civilizačním výzvám jako je  covid – dosahovat a ladit vždy požadované komplexní obytné kvality? Nebude pak akcent a útočiště našich domácností ještě nezbytnější a nepostradatelnější než je nyní?  

Za zmínku stojí uvést, že obdobným výzvám jsme čelili v minulosti nesčetněkrát. Už v prvních okamžicích té současné pandemie na počátku roku obzvlášť italští sociologové a filosofové rekapitulovali zkušenosti italských měst z dob středověkých morových ran – jaký vliv měly nejprve na organizaci města v době epidemie, nebo následně na utváření měst samotných. O vlivu hygienicky nevhodných podmínek nejen průmyslových center devatenáctého století na zásady uvažování celého století dvacátého toho bylo napsáno až přespříliš. I dnes v době „covidové“ se objevují práce zejména s veřejným prostorem, které se pokouší z restriktivních opatření a omezení vytvářet základní skladební kameny tvůrčího procesu,  která by nás měla svou komplexností a hledáním adekvátní estetiky s těmito restrikcemi nejen smiřovat, ale pokouší se v nich hledat v počátku nerozeznatelné kvality.

Tvrdíme, že by to měli být právě architekti, kdo by v obdobně zlomových okamžicích měli hledat a nacházet to „obyčejné“ normální a přijatelné, měly by nám svou činností dávat „návody“ jak se v takových případech chovat. Je možno navazovat na tradici, která u nás jedinečným způsobem zazněla na přelomu osmdesátých a devadesátých let s přechodem do „svobody“. Odkazujeme se zde na tehdejší tvorbu Šrámkové, Přikryla, Pleskota, Hrůši a dalších. Mluvíme bez nadsázky o „formátování reality“ srovnatelném s výkony bratří Wrightů, nebo přírodovědeckých objevů počátku dvacátého století, jejichž pomocí se nám celé dvacáté století zdá jasné a srozumitelné.

Obdobné „záblesky“ hledání způsobů jak se v dnešní všepronikající kultuře masové spotřeby orientovat vnímáme v tvorbě arch. Stolína, kdy práce se kterou zvítězil v prvním ročníku soutěže ČKA CEZAR bylo více než symbolické.

Můžeme s klidným svědomím napsat, že naši architekti v sobě mají tradici Rostislavem Šváchou popisovanou jako „česká přísnost“ jako v „koze duch“. I u editora námi nyní recenzované publikace nedokážeme nevnímat velmi vytříbené používání prostorové, funkční a materiálové skládačky, kde vždy s obdivuhodnou přesností dokáže využít a zhodnotit maximum. Od vzletných teoretických frází – kdy se můžeme přít, a rádi to děláme, zda se jedná o „střídmost, střízlivost, zdrženlivost, nebo umírněnou zdrženlivost“ – se v praktickém procesu projektování dostáváme k jednoduchým archetypálním úvahám týkající se úspory a zhodnocení místa, k argumentaci, že „ušetřených šestnáct metrů zbytečné chodby zaplatí architektův honorář“, že o několik desítek kubíků zmenšení vnitřního prostoru na vytápění v průběhu desítek let provozu domu významně přispěje ke kvalitě života díky ekonomickým úsporám a podobě.

V rámci svého regionu jsme si nezvykli „vyvážet“ své problémy přes hranice, i když možnosti obrany a vnitřní emigrace u nás nikdy neměly tak radikální projev jako u švýcarských horalů. Jako bychom vždy měli tak trochu potřebu „žít si nad poměry“. Stále máme tendenci rozlišovat mezi utilitárním, účelným, a tak snad i krásným, od toho čemu nerozumíme – kde mnohdy věcem necháváme volný průběh. V případě takto naivního pohledu na územní plánování, je navíc účelné, krásné od toho zbytného nebo neúčelného velmi obtížné rozlišit. Snad tak dokážeme pochopit, že v nedávné době schválený Stavební zákon nejenže není krokem kupředu, ale že případné zrušení Pražských stavebních předpisů bude v požadavku na komplexní kvalitu vystavěného prostředí doslova úprkem zpátky. To vše dokážeme pochopit, ale neměli bychom se učit to akceptovat.

Zdá se tak, že individuální rodinné domy a rezidence, kde si soukromí investoři vždy velmi pečlivě dokáží ohlídat a zhodnocovat kvality na kterých jim záleží, budou i nadále jedním ze záchytných bodů generování normality a obdobné publikace, jako právě nyní recenzujeme budou i do budoucna nezbytné.