http://www.earch.cz/cs/revue/vychazi-kniha-99-domu-3-predstavuje-nejlepsi-rodinne-domy-postavene-za-poslednich-sest-let
Podklad pro recenzi
Dlouhodobá a systematická práce Jano Stempela a jeho týmu
v oblasti rodinných domů je pozoruhodná. Nejen že je navrhuje, ale má
potřebu zasvěcovat do této problematiky všechny kolem sebe. Požadavek na
celkovou kvalitu a posouvání všeobecného vnímání této typologie je u něj před
osobní potřebou prezentovat pouze „své“ domy. Díky osobním kontaktům na architekty
mnoha zemí (Slovenska, kde vyrůstal, Maďarska kde probíhala jeho vysokoškolská
studia i Čech kde desítky let rozvíjí svou profesní praxi) má dokonalý přehled
o všem nejlepším kde se co odehrává. Máme
tak před sebou už třetí pokračování výběru toho nejlepšího co bylo u nás
v oblasti rodinných domů a rezidenčního bydlení vykonáno.
Rádi si na půdorysu této publikace ověřujeme, že česká
architektonická produkce je velmi rozmanitá a že bychom asi jen velmi těžko
nacházeli nějakou spojující linii, hlavní téma k řešení. K tomu bylo
ostatně napsáno a diskutováno již mnohé (xxxx). I zde najdeme objekty jemně minimalistické
takřka za okrajem našeho zájmu, stejně jako rozlehlé rezidence velmi citlivě a
náročně zasazené do krajinného nebo kulturního rámce.
V každém případě při listování oblíbenými zahraničními
publikacemi docházíme k závěru, že je vlastně velmi obtížné rozlišovat
mezi stavbami realizovanými u nás, nebo kdekoli v zahraničí. To je právě
také jeden ze silných motivů vedoucích ke vzniku těchto publikací – už nám
prostě nepřijde divné, že jsme suverénně srovnatelní s produkcí na
geopolitickém západě.
Můžeme si tak i pomalu začít klást otázky přesahu tvorby
rodinných domů do celkového uspořádání našeho kompletního vystavěného
prostředí, hledat vazby na ostatní typologie nebo procesy územního,
regionálního plánování. Srovnávat kořeny
vedoucí ke kvalitě stavební produkce u nás a za hrnicemi. Pokud je boom
individuálního bydlení na geopolitickém západě chápán jako jeden z průjevů
poválečného budování a většinou ty země, kde se ho podařilo „zvládnout“, začlenit
ho do širšího konceptu celkového rozvoje (za všechny uveďme alespoň Holandsko,
Dánsko) a transformovat ho do celkového progresivního přístupu, tyto země
z takto vykonaného založení těží dodnes.
V devadesátých letech byl u nás požadavek na
individuální bydlení uspokojován souběžně s podrýváním autorit územně
plánovacích procesů s odkazy na nevhodnosti socialistického centrálního
plánování. Už v té době se ale architekti velmi dobře orientovali
v soudobých tendencích a trendech (jmenujeme alespoň tzv. Generel Vltavy,
D.A.studia, který je doceňován až posledních letech). Volnost devadesátých let sice
uvolnila obrovskou spoustu energie, ale její následky velmi negativně vnímáme
takřka kdykoliv se přibližujeme byť i k menšímu městu, obci. Bez ohledu na
hodnoty krajiny jsou dle movitosti obyvatel obstoupeny rozlehlými satelity,
obchodními centry, logistickými halami. 0
Mnohým je už dnes jasné, že „to se samo nespraví“. Pokud od
sedmdesátých let vnímáme zlom v kvalitě architektonické a urbanistické
produkce, zapříčiněný zejména nástupem „prověřených kádrů“ na důležité
rozhodovací posty, devadesátá léta v tomto ohledu můžeme vnímat daleko spíše
jako pokračovatele, než návratem k utopicky a romanticky vnímanému
meziválečnému „normálu“.
Pokud tedy u nás bujnou stavební expanzi neprovázala už od
počátku adekvátní rozvaha přesahující otázky majetkové (zhodnocování pole
jejich změnou na stavební parcely), zvykli jsme si věřit tomu, že se ke komplexní
kvalitě dostaneme z druhé strany – že si individuální výstavba „vynutí“
budování doprovodných a nezbytných občanských a společenských funkcí. Určitě,
na mnoha místech se to podařilo, nikdy to ale není práce, která „vznikne sama“.
Pokud bychom chtěli navázat na tradici, která dala vzniknout
ve Stuttgat Wiessenhof , nebo u nás Babu, jedná se většinou o to nejnáročnější
a nejexkluzivnější bydlení. Místa jako Vonoklasy jsou toho dokladem. Daleko
spíše u nás vznikají uzavřené rezidenční lokality – pod ostrahou. Mohou
zahrnovat řadové domky stejně jako individuální bydlení. Případy, kdy je
celkovému rozvoji a začleňování do krajiny byla věnována stejná pozornost, jako
vlastnímu návrhu a realizaci domu jsou ale už dnes naštěstí daleko častější.
O tom, že „skládačku“ požadavků klienta na prostorové a
funkční uspořádání jsou architekti schopni vyhovět, a způsobem mimořádným dokládá
právě tato kniha. Obdobně je v možnostech a potenciálu architektů
koncipovat a tvořit i daleko širší souvislosti – celé čtvrtě, města. Ale tato
činnost obsahuje daleko širší úsilí vedoucí většinou k zavedení pozic obecních
nebo městských architektů, kde obdobným způsobem – ale s úplně jinými
proměnnými – převádějí své aspirace kompletní tvorby vystavěného prostředí do
života. Výsledky takovýchto aktivit většinou nejsou tak jednoduše zachytitelné
jako na snímcích v této knize, ale většinu z v této knize
uvedených staveb provází nějaký silný příběh stojící v zárodku jejího
vzniku, ozřejmující začlenění do místa, lokality.
Stojíme dnes ale před výzvami, které nás dříve či později
donutí radikálně přehodnocovat naše zažité stereotypy a normy, způsoby jak
vnímáme a používáme prostředí ve kterém jsme se zvykli pohybovat a brát ho jako
svůj samozřejmý „domov“. Tento „domov“ bude za několik let, desetiletí od toho
dnešního po fyzické stránce zcela něco jiného, změnu budeme vnímat obdobně jako
zlom v prostorovém chápání Mostecké pánevní oblasti na přelomu osmdesátých
a devadesátých let, ale po prožitkové, psychické stránce na něj budeme mít
úplně stejné nároky jaké máme dnes. Jak ale při vzdorování klimatickým změnám, budování
šedozelenomodré infrastruktury, čelení civilizačním výzvám jako je covid – dosahovat a ladit vždy požadované
komplexní obytné kvality? Nebude pak akcent a útočiště našich domácností ještě
nezbytnější a nepostradatelnější než je nyní?
Za zmínku stojí uvést, že obdobným výzvám jsme čelili
v minulosti nesčetněkrát. Už v prvních okamžicích té současné
pandemie na počátku roku obzvlášť italští sociologové a filosofové rekapitulovali
zkušenosti italských měst z dob středověkých morových ran – jaký vliv měly
nejprve na organizaci města v době epidemie, nebo následně na utváření
měst samotných. O vlivu hygienicky nevhodných podmínek nejen průmyslových
center devatenáctého století na zásady uvažování celého století dvacátého toho
bylo napsáno až přespříliš. I dnes v době „covidové“ se objevují práce
zejména s veřejným prostorem, které se pokouší z restriktivních
opatření a omezení vytvářet základní skladební kameny tvůrčího procesu, která by nás měla svou komplexností a hledáním
adekvátní estetiky s těmito restrikcemi nejen smiřovat, ale pokouší se
v nich hledat v počátku nerozeznatelné kvality.
Tvrdíme, že by to měli být právě architekti, kdo by
v obdobně zlomových okamžicích měli hledat a nacházet to „obyčejné“
normální a přijatelné, měly by nám svou činností dávat „návody“ jak se
v takových případech chovat. Je možno navazovat na tradici, která u nás
jedinečným způsobem zazněla na přelomu osmdesátých a devadesátých let
s přechodem do „svobody“. Odkazujeme se zde na tehdejší tvorbu Šrámkové,
Přikryla, Pleskota, Hrůši a dalších. Mluvíme bez nadsázky o „formátování
reality“ srovnatelném s výkony bratří Wrightů, nebo přírodovědeckých
objevů počátku dvacátého století, jejichž pomocí se nám celé dvacáté století
zdá jasné a srozumitelné.
Obdobné „záblesky“ hledání způsobů jak se v dnešní všepronikající
kultuře masové spotřeby orientovat vnímáme v tvorbě arch. Stolína, kdy práce
se kterou zvítězil v prvním ročníku soutěže ČKA CEZAR bylo více než
symbolické.
Můžeme s klidným svědomím napsat, že naši architekti
v sobě mají tradici Rostislavem Šváchou popisovanou jako „česká přísnost“
jako v „koze duch“. I u editora námi nyní recenzované publikace nedokážeme
nevnímat velmi vytříbené používání prostorové, funkční a materiálové skládačky,
kde vždy s obdivuhodnou přesností dokáže využít a zhodnotit maximum. Od
vzletných teoretických frází – kdy se můžeme přít, a rádi to děláme, zda se
jedná o „střídmost, střízlivost, zdrženlivost, nebo umírněnou zdrženlivost“ –
se v praktickém procesu projektování dostáváme k jednoduchým
archetypálním úvahám týkající se úspory a zhodnocení místa, k argumentaci,
že „ušetřených šestnáct metrů zbytečné chodby zaplatí architektův honorář“, že o
několik desítek kubíků zmenšení vnitřního prostoru na vytápění v průběhu
desítek let provozu domu významně přispěje ke kvalitě života díky ekonomickým
úsporám a podobě.
V rámci svého regionu jsme si nezvykli „vyvážet“ své
problémy přes hranice, i když možnosti obrany a vnitřní emigrace u nás nikdy
neměly tak radikální projev jako u švýcarských horalů. Jako bychom vždy měli
tak trochu potřebu „žít si nad poměry“. Stále máme tendenci rozlišovat mezi
utilitárním, účelným, a tak snad i krásným, od toho čemu nerozumíme – kde
mnohdy věcem necháváme volný průběh. V případě takto naivního pohledu na
územní plánování, je navíc účelné, krásné od toho zbytného nebo neúčelného
velmi obtížné rozlišit. Snad tak dokážeme pochopit, že v nedávné době
schválený Stavební zákon nejenže není krokem kupředu, ale že případné zrušení
Pražských stavebních předpisů bude v požadavku na komplexní kvalitu
vystavěného prostředí doslova úprkem zpátky. To vše dokážeme pochopit, ale
neměli bychom se učit to akceptovat.
Zdá se tak, že individuální rodinné domy a rezidence, kde si
soukromí investoři vždy velmi pečlivě dokáží ohlídat a zhodnocovat kvality na
kterých jim záleží, budou i nadále jedním ze záchytných bodů generování
normality a obdobné publikace, jako právě nyní recenzujeme budou i do budoucna
nezbytné.
