To se nám tento projekt pěkně rozbíhá .... tedy je to asi už čtvrtý objekt který s klientem v průběhu posledních cca čtyř let prověřujeme -první byl litomyšlsský Pernštejnský dvůr...
Něco málo propracovanějších variant. Nejprve jak by to dopadlo, pokud by do ulice byl velký byt:
Nebo pokud by se do expozice vstupovalo až ze dvora:
Nebo pokud bychom přízemí bývalé konírny využili k nástupu do hlavních prostor domu:
Nebo pokud bychom s výtahem pracovali podobně jako Emil Přikryl v Lounech:
Určitě důležité bude hledání propojení dvorečku se zahradou:
A na závěr fotodokumentac:
Druhá řada
domů rovnoběžná s hlavní linií náměstí. Na jednu stranu exkluzivní Aplaus, na druhou
stranu kostel. Vztah k Aplausu je trochu problematický výškově – stejně jako k příjezdové komunikaci. Není tu místo, které by bylo rovné – to
až napravo nahoře u kostela.
„Hlava“ celého domu – jak historická, tak
společenská je tady dole – kde je
mázhauz a průjezd na dvorek. Pokud bychom chtěli, aby si dům do kontextu
veřejného prostoru města nějakým způsobem dobře „sednul“ měli bychom u toho
spodního vstupu hledat odpovídající vyjádření, adekvátní řešení prostoru před
domem i vhodné řešení mázhauzu.
Ze snímku je patrné, že předprostoru domu by pomohlo dát keře a květiny těsně
za zábradlím v
popředí – navázat na zeleň před Aplausem.
Těžko říci, zda současná červená barva
okenních křídel je původní, vedle tmavých venkovních křídel Aplausu by ale
červená mohla zazářit – vnitřní křídla oken by pak jistě byly bílé.
Jedná se o historický objekt, bylo by tak
určité dobré fasádě dát klasickou vápennou omítku s lehce okrovobéžovým finálním tónem.
I na těchto snímcích je jasné, že měděná klempířina
by domu slušela.
V podkroví historického křídla asi ani
nyní ani do budoucna nebudeme dělat úpravy oken do ulice, aby lépe vycházely s
podlahou. Určitě by to šlo – pokud – tak by to mělo být podniknuto až po
konstrukční analýze současného stropu a návrhu využití podkroví.
Plato před kostelem by pro vstup do domu
bylo určitě nejreprezentativnější a nejvelkorysejší. Bohužel sám vstup do domu působí poněkud uťáple.
Vzhledem k vnitřní dispozici je také velmi obtížně upravitelný.
Drobná věžička mi upomíná jak subtilní
věž v jednom rohu zámku, tak radniční věž na náměstí. Je v ní obdobná křehkost,
kde bude dobré hledat adekvátní dispozici a funkci (pokud zrušíme současné
hlavní schodiště. Jakkoli bych rád místo kde je schodiště otevřel, dokážu si tu
i představit svéráznou převýšenou knihovnu – na celou výšku toho prostoru. Na
vnitřní uspořádání související s hlavním schodištěm bychom se měli ještě
podrobně podívat.
Na věžičku
stylem i charakterem navazuje vstup od kostela – i ten by bylo dobré zde
zachovat.
Průchod mezi domem a kostelem je
jedinečný. Od počátku jsem zamýšlel dát hlavní vstup do domu právě odtud –
využít současný vstup..
Jakou najít funkci tomuto krásnému
středověkému prostoru? Je to jedno z míst, kde by mohla být vstupní kavárna
galerie – i když v této části domu by kavárna byla skoro lepší v té velké
rohové zaklenuté místnosti. Pro komerční využití mi prostoru přijde škoda.
Možná by stačilo dobře ho upravit a nechat volný – s jednotlivými nástupy do
různých stran.
Kontrast velkorysosti a intimity –
pavlač je velmi stísněná, ale v
kombinaci s arkádami v rohu pod nimi vytváří pozoruhodný detail. Odtud i úvaha
obě patra v těchto místech propojit buď schodištěm, nebo výtahem. Stejně tak za
úvahu stojí místnosti v patře do pavlače daleko velkoryseji otevřít.
Dvoreček je intimní, velmi intimní.
Pozoruhodný je kontrast mezi jeho velikostí, drobným měřítkem dvorního křídla a
drobných detailů s monumentalitou křídla
tiskařského. Tento kontrast byl patrně daleko spíš než architektonickou úvahou
zapříčiněn pragmatickou potřebou co největší velikosti užitných prostor.
Pavlač napravo je velmi úzká. Pro přímý
vstup na dvorek by určitě šly použít podél fasády dvorního křídla otevřené
schody, ale zakryli bychom dveře v přízemí. Dvorní trakt by se
tak osamostatnil, a šel by lépe využít pro sociální zázemí i byt. Místo pod
arkádami by si zasloužilo citlivější přístup.
Nejraději bych hlavní vstup do galerie v
tiskařském křídle udělal právě odsud z dvorku, přes bývalou konírnu. Vstup odtud by mi přišel dobrý zejména s
ohledem k povaze exponátů. Dvorek by pak byl přístupný jak zespodu od mázhauzu,
tak z vrchu, ze zahrady. Zahrada by ale nebyla tak zcela otevřená jako dosud,
ale byla by kombinací sadu, otevřené plochy a umění.
I z dvorku je patrný kontrast mezi
drobností schodišťového prostoru a monumentalitou tiskařského křídla.
Určitě bych rád nějakým způsobem dvorek
otevřel na zahradu. Zatím tu mám tendenci dvorek dělit na dvě části – tu blíž k zahradě – nejlépe černobílou – s hledáním výtvarně
silného vyjádření. A
stále by mi přišlo dobré do této části dvorku umístit stélu – chápu to jako
další ze způsobů jak monumentálnímu křídlu tiskárny dát na dvorku víc lidské
měřítko.
Poezie od dvorku odvrácené části
tiskařského křídla je v jeho uzavřenosti. Vlastní tiskařské křídlo kontrastuje
jak s intimním dvorkem a jemným dvorním křídlem s detaily arkád, pavlačí. Lapidárnost křídla do ulčky takřka bez oken svou geometrickou
čistotou kontrastuje s vystavěnou tektonikou kostela. Geometrii tiskařského
křídla doplňuje zahrada obkroužená skoro
ze všech stran mohutnou kamennou zdí.
Vysazení lip na zahradě daleko nejspíš
vnímám jako snahu vizuálně oddělit chátrající objekt
tiskárny. Stále tu mám tendenci v celé ploše řešené zahrady udělat sad – třeba
meruňkový…