1. V oborech architektury a urbanismu
představuje individuální bydlení,
jakými jsou rodinné domy, vily, rezidence, rekreační objekty nebo usedlosti,
významný segment. Z kvality a
způsobu realizace - této jedné z nejstarších architektonických úloh - lze
usuzovat na „stav společnosti“. Bydlení představuje jednu ze základních potřeb
člověka; to, co na první pohled působí zcela samozřejmě, je součástí proměn
kultury a civilizačního vývoje a tím i možností, které otevírají nové stavební technologie. Mezi válkami byla architektura
v Československu plnohodnotnou součástí nejprogresivnějšího
architektonického dění – a takové výjimečné realizace jakými byly vila
Tugendhat od Miese van der Rohe v Brně , Müllerova vila od Adolfa Loose
v Praze, patří k uznávaným vrcholům evropské architektury. Po roce 1948 s „vrchnostensky“ prodiktovaným
„socialistickým realismem“ se tato vazba počíná ztrácet. S bruselským
pavilonem (1958) a návratem k „autentické architektuře“ se v šedesátých letech se znovu pootevíraly cesty k mimořádným
realizacím, vlnu vzestupu prožívala i výstavba rodinných domů. V následujících desítiletích,
sedmdesátých i osmdesátých létech, zejména v létech tzv. normalizace, se do státem nepodporované individuální výstavby
promítá ztráta perspektiv. Seberealizace,
která byla často zmarněna ve vlastní profesi, nalézá vyjádření ve výstavbě
rodinných domů „svépomocí“ -
v tomto kontextu šlo svým způsobem o „vnitřní emigraci“. Zásadní zlom je
spjat s rokem 1989. Končí centrálně plánované hospodářství s do značné
míry neefektivní výrobou, těžkým průmyslem a potlačenou individuální bytovou
výstavbou a prosazuje se tržní hospodářství. Nastupuje „společnost masové
spotřeby,“ občanská, demokratická společnost, kterou provází nárůst
individualismu. V devadesátých létech s „privatizací“ - překotnou změnou vlastnických vztahů, se
vytváří nová sociologie společnosti, která se promítne do vztahu architekt –
klient a vřadí se nový mezičlánek - developer .
Tím
chceme říci: do jedinečného segmentu rodinných domů
se vepisují a petrifikují „velké i malé“ změny ve společnosti, jak
seismické sociální změny, které přinesl rok 1989, tak proměny na úrovni potřeb, zájmů a aspirací individua. Právě segment rodinných domů, vil, rezidencí
prožívající mimořádný vzestup se stává jedním z nejzřetelnějších ukazatelů
toho, kolik sil, talentů bylo v období
před rokem 1989 potlačeno a promarněno.
2. Pro zachycení a deskripci mimořádné dynamiky
tohoto segmentu po roce 1989 můžeme použít ty nejobecnější úvahy o dlouhodobém směřování české architektury, tak je vyslovil
kunsthistorik R. Švácha v tezích o „přísnosti“ české architektury, vedoucí
až do konce devatenáctého století k zakladateli české moderny Jana
Kotěrovi.
Při posuzování výstavby rodinných domů můžeme
uplatnit regionální hledisko, kdy
vedle oblasti Prahy snadno identifikjeme silná regionální centra
s významnými tradicemi výstavby rodinných domů, jakými byly a jsou
Liberec, Brno, Olomouc, Zlín, Ostravsko a poukázat na realizace
v oblastech lázní (vily a rezidence v Karlových Varech, Mariánských
Lázních, a d.), Šumavy, Slezka atd. – kde se nachází a vysoce
cení zasazení do přírodního kontextu. Neméně zajímavé je vysledování, jak se některá města vyrovnala s překotnými
politickými a ekonomickými změnami a začala zhodnocovat svoji tradici jak
v občanské, tak následně v kvalitní výstavbě rodinných domů (například Litomyšl, kde řečeno metaforou, „národní
obrození ještě neskončilo…“ , ve které
je obsažena hrdost a aspirace města v nových podmínkách po listopadu 1989)
a zejména kde se dařilo a daří odolat
satelitní výstavbě rodinných
domů/sídel v pseudostylu „podnikatelského baroka.“ V
segmentu rodinných domů vyčteme rovněž napětí
mezi kulturou a technikou, které na konci pozdní moderny prochází celou
architekturou; stavby, které řeší ekologické téma s nejvyšší možnou
radikálností (tradiční a přírodní materiály, místní zdroje, obnovitelnost a
recyklace, co nejmenší narušení přírody atd.) a na druhém pólu tzv. smart domy.
Mezi těmito póly se realizuje celá škála možností a směřování – k
nízkoenergetickým domům, k domům cíleně zhodnocujícím zkušenosti akumulované
generacemi příslušného regionu, k prostému, zdánlivě jednoduchému stavění,
které je výsledkem radikálně promyšleného vzájemně provázaného řešení
půdorysu, konstrukce a konceptu provozu domu atd. Neméně zajímavými tématy jsou
rozvolnění tradiční typologie rodinného
domu (které se promítá do půdorysu, do
interiéru i exteriéru), „žánrové stavění“, objevení se minimalistických
obytných boxů – kontejnerů atd. Rozsah
inovativních přístupů z hlediska použitých technologií, naplňování účelu,
řešení půdorysu, interiéru a exteriéru, způsobů jakým se respektuje urbánní
nebo přírodní kontext je, zdá se, nezměrný. V konečné instanci je za
výsledkem, tak jak tomu bylo v celé dosavadní historii, osobnost
architekta. Máme v České republice architekty a realizace, které obstojí
ve srovnání s mezinárodní scénou?
3.
I v posledních dvou desetiletích se architekti i urbanisté v České
republice nadále vyrovnávají se světovými trendy. V porovnání
s minulostí, je dnes v době „velmi pozdní moderny“, situace daleko
komplikovanější a nepřehlednější. Velké ideje a myšlenky moderny – a jejich nepřehlédnutelným
a cenným produktem byl i český funkcionalismus - jsou buď realizované, spotřebované, banalizované
anebo zprofanované (srv. paneláková sídliště), vyprázdněné. Navíc obrovské
množství informací je dostupné na kliknutí myší u PC, ale o to více postrádáme
smysluplný klíč k jejich uchopení. Při navrhování ale vyžadujeme – ještě
více grafů, ještě více vizualizací, ještě více zážitků... Do práce architekta
nadále a často překvapivě vstupuje „úřad“, vlastnosti nových materiálů i
možnosti obsažené v tzv. parametrickém
navrhování. V neklidné „rozjitřené
kultuře“ na přelomu XX. a XXI . století narůstá význam jak individuálního
bydlení, tak veřejného prostoru. Po rehabilitaci rodinných sídel po roce
1989 přichází na pořad dne rehabilitace veřejného prostoru. Domov, dům, krajina, region
se stává místem, kde se odehrává obnova, regenerace, oproštění a
uvědomění si podstatných východisek. „Veřejný prostor“ jako komunikativní
prostor par exellence, se stává místem
utváření neformálních, přirozených vztahů a kontaktů. Individuální bydlení vytváří
k tomuto „veřejnému prostoru“ potřebný smysluplný protipól. Takto lze asi
nejlépe rozumět významu individuálního
rodinného bydlení – ne ve smyslu předhánění se v náročnosti
architektonického a materiálového řešení, ale ve smyslu zakotvení a
zhodnocování tradice, vazby na místo, krajinu, region, zemi.
Tato publikace vědomě přináší pozoruhodné až
obdivuhodné realizace, inovativní
řešení, která jsou menšinou v záplavě banální produkce. Na
fotografiích zachycené a popsané rodinné domy, vily a rezidence tedy
nepředstavují mainstream, ale jsou nesmírně významné. Představují realizace, kde se prosadil architekt – vyšel vstříc
představám klienta, naplnil nezbytné požadavky, které má splňovat stavba
(účelnost, ekonomie provozu, opravitelnost atd.), respektoval kontext místa
realizace – výsledkem je kvalitní stavba, která se stala architekturou.
Na x představených realizací se můžeme dívat jako
svým způsobem klasiku – v těchto rodinných domech se představuje
architektura trvalé hodnoty. Položili
jsme otázku - máme v České republice architekty a realizace, které obstojí
ve srovnání s mezinárodní scénou? Má produkce rodinných domů, vil a
rezidencí v České republice vlastnosti, rysy, které zaujmou a přináší i z vnějšího
pohledu - z pohledu zahraničního
pozorovatele nepřehlédnutelné kvality? Pečlivě provedený reprezentativní výběr
staveb a bohatá fotodokumentace vybízí čtenáře k tomu, aby si na tyto
otázky odpovídal nejprve sám a aktivně se pokoušel spoluutvářet architektonický
diskurs - případně svůj úsudek sdělil autorovi této publikace.
